Dědovi

Nikdy mě nebavilo psát jakékoliv explikace na témata, která zkrátka vznikala životem. Proto jsem si říkal, že bych tento soubor chtěl prezentovat trochu jinak.

Chtěl bych vám tímto textem povědět příběh, který se mi před nedávnem odehrál v životě a inspiroval mě k vytvoření těchto obrazů, které dnes s velkou radostí mohu ukázat.

Zhruba v polovině srpna jsem obdržel telefonát od mého táty o dědovi, který si pravděpodobně dal jednoho letního večera více panáků slivovice, než je zdrávo, a na dvorku spadnul a zlomil si nohu. Nohu mu v nemocnici opravili a děda zanedlouho mohl znovu chodit. Když jsem byl dědu navštívit, byl čiperný a povídal mi o výletech, které s mým tátou plánují a o fotbale, který kluci z nedaleké školy hráli právě pod okny jeho pokoje. Dědu pustili domů a vše vypadalo, že bude tak, jak má.

Co se nestalo, dědovi se začalo přitěžovat a za nedlouhou dobu byl v nemocnici podruhé. V té době u nás bydlela moje babička, tedy dědova žena, a já jsem měl výjimečnou příležitost se s ní bavit o věcech, jako nikdy dříve. V jedné světlé chvilce jsem se babičky ptal: „Babi, proč je děda takový mrzutý?“ Babička odvětila, že děda se odmítá smířit s tím, že už je starý a že to zkrátka lepší nebude. To byla jenom další kapka k podniknutí tohoto projektu. Hodně mě celá situace tížila a jako už několikrát mi fotografie pomohla jako terapie mých problémů.

Situace u dědy se nezlepšila a děda se s celou rodinou začal pomalu loučit. Přicházel ke mně v noci ve snech a promlouval se mnou.

Vytvořil jsem soubor pěti fotografií, které prezentují dědovu cestu do míst klidu a čistoty.
Začínám u dědova bytí na této planetě, kdy tuší, že se blíží vstup do jiných míst. Přecházím do fotografie samotného ukončení života, které provází zděšení a úzkost, kterou tato situace se sebou nese. Dále vstupuji do jakéhosi uklidnění a odhození tíhy, vstupuji do míst, kde se, doufám, dědovi líbí.

Rád bych tento soubor věnoval právě mému zesnulému pradědečkovi.
Miluji Tě, dědo.