Den trifidů
Bez hodin by se taková instituce prostě neobešla. Každou vteřinu je bere někdo v potaz, aby určil dobu narození, úmrtí, podávání léků, jídla, světla, hovoru, práce, spánku, odpočinku, návštěv, oblékání, mytí – a až doposud hodiny stanovily, že mě každý den tři minuty po sedmé ráno přijde někdo umýt a upravit. To byl také jeden z hlavních důvodů, proč jsem si vážil toho, že ležím na soukromém pokoji. Na společném oddělení by se tato nepříjemná procedura odehrávala o celou zbytečnou hodinu dříve. Ale tentokrát, a právě dnes, hodiny nejrozma itější přesnosti odbíjely ze všech stran osm – a stále nikdo nepřicházel.
Začal se mi do srdce vkrádat ošklivý, nesmyslný strach. Byl to týž pocit, jaký jsem někdy zakoušel jako malé dítě, když jsem si představoval, jak v potemnělých koutech ložnice číhají děsivé příšery; kdy jsem se ani neodvážil vystrčit z bezpečí přikrývek nohu, plný strachu, aby se zpod postele něco nenatáhlo n nechňaplo mě za ni ; kdy jsem se neodvážil sáhnout po vypínači, aby po mně, vyburcováno tímto pohybem, něco neskočilo.
Z análů se dozvíte, že v úterý sedmého května prošla Země na své oběžné dráze meteorickým rojem neznámé komety. Můžete tomu dokonce uvěřit – uvěřily tomu milióny! A bylo to možná pravda. Nemohu nijak dokázat, že ne. Sám jsem to na vlastní oči vidět nemohl; ale mám na to svůj názor. Byl jsem upoután na lůžko, a vím o tom vlastně jenom tolik, co jsem se toho večera dověděl z líčení očitých svědků, kteří neustále opakovali, že jde o tu nebeskou podívanou v dějinách světa. A přesto až do poslední chvíle nikdo o této údajné kometě nebo jejím meteorickém roji jakživ neslyšel…
Slunce se chýlilo k západu. S prací pro ten den jsme skončili a s uspokojením jsme přehlíželi tři nová pole takřka dospělých trifidů. Tehdy se ještě nezavírali jednoduše do ohrad jako později. Táhli se přes pole ve zhruba vyrovnaných řadách - či aspoň v řadách se táhly ocelové kůly, k nimž byl každý trifid připoután řetězem, neboť rostliny samy pražádný smysl pro souměrnost neměly.
Na časné léto byl výjimečně krásný den. Z temně modré oblohy, poseté chomáči kudrnatých obláčků, se rozlévalo slunce. Vzduch byl průzračný a svěží, až na černou šmouhu mastného kouře, která stoupala vzhůru nad domy kdesi na severu. Několik minut jsem nerozhodně postával. Pak jsem vykročil na východ, ke středu Londýna … Dodnes nemohu dobře říct, proč právě tam. Možná že mě hnala bezděčná touha spatřit ještě jednou ta známá místa nebo snad pocit, že existuje-li vůbec nějaká autorita, musím ji najít někde v onom směru.
Píseň doprovázelo celkem jednotné šourání několika desítek nohou. Viděl jsem ze svého místa, jak husím pochodem vycházejí z postranní uličky do Shaftesbury Avenue a zatáčejí směrem na Piccadilly Circus. Druhý muž v řadě měl ruce na ramenou vůdce tlupy, třetí na ramenou druhého a tak dále, až do počtu pětadvaceti nebo třiceti mužů. Když dozpívali, spustil někdo z nich Pívečko, pívečko, nebeský dar!, ale začal příliš vysoko a píseň hned vzápětí zanikla ve zmatku disharmonických hlasů.
Byl jsem již na hranici spánku, když se ozvalo tiché zaklepání na dveře. „Bille,“ ozval se Josellin hlas. „Pojď sem rychle. Vidím nějaké světlo.“ „Jaké světlo?“ zeptal jsem se, vyhrabávaje se
z postele. „Venku. Pojď se podívat.“ Stála v předsíni zahalená v rouchu, jež mohlo patřit jedině vlastníku té obdivuhodné ložnice. „Proboha!“ vydechl jsem nervózně. „Neblázni,“ řekla mi podrážděně. „A pojď se podívat na to světlo.“ Nějaké světlo bylo rozhodně vidět. Když jsem vyhlédl z jejího okna ve směru podle mého severovýchodním, spatřil jsem jasný kužel světla, jakoby ze světlometu, obrácený kolmo vzhůru. „To musí znamenat, že je tam někdo další, kdo vidí,“ řekla. „Ano,“ souhlasil jsem. Snažil jsem se pramen světla určit blíže, ale okolní temnota mi to nedovolila. Nebylo příliš daleko, tím jsem si byl jistý, a protože proudilo zdánlivě ze vzduchu, bylo pravděpodobně umístěno na nějaké vysoké budově.
V Hungerfordu jsme udělali další zastávku na jídlo a doplnění paliva. Když jsme pak projížděli dlouhými kilometry nedotčené krajiny, naše úleva se ještě zvýšila. Krajina dosud nevypadala opuštěně, jen spící a důvěrně známá. Dokonce ani hloučky trifidů, které se tu a tam batolily přes pole, anebo jiné, odpočívající s kořeny zabořenými do země, nepůsobily tak nepřátelsky, aby mi mohly pokazit náladu. Staly se opět běžnými objekty mého načas potlačeného profesionálního zájmu.